Zoufalé povídky

Prostě se třeba jen tak projít ulicemi města, prohlédnout si staré krásné domy, posedět na lavičce v parku u fontány, sledovat ten dech a rytmus živého města. Nasát atmosféru pozdního letního odpoledne a blížícího se podvečera, ve shonu a spěchu jindy přehlíženou.

Vyrazil jsem proto jen tak v lehkých plátěných kalhotách a vzdušné košili k zastávce trolejbusu. Nepojedu autem, když odpočinek, tak se vším všudy. Cestou se však musím zastavit u bankomatu a vybrat nějakou tu korunu, kdybych se chtěl odměnit zmrzlinou či posezením na předzahrádce kavárny.

Vkládám kartu do bankomatu, volím jazyk, ve kterém chci komunikovat a než se mi podaří zadat PIN a částku, kterou potřebuji, dozvídám se o výhodné hypotéce, spoření či penzijním připojištění. Nic takového však nechci, a tak zmateně mačkám všechny knoflíky tak dlouho, až se na monitoru objeví věta, že karta byla z důvodů opakovaně chybně uvedeného PIN bankomatem pozřena a že si ji mohu vyzvednout druhý den na pobočce mého oblíbeného bankovního úřadu, který mě neustále nejrůznějšími poplatky za své služby obírá a krátí mé příjmy.

Dobíhám blížící se trolejbus a snažím se v reklamním polepu najít dveře. Vstupuji dovnitř a ve strojku označuji jízdenku. Do hlavy mě však neustále tluče jakási plastová destička, sloužící zejména těm menšího vzrůstu k bezpečnému držení. Madélko je neodbytné a já zjišťuji, že i ono může být za pouhou 1,- Kč místem pro reklamu. Výborný nápad, řeknu si v duchu a přehlížím všechny ty letáčky nejrůznějších nabídek i politických stran tak, abych viděl pěkně z okna. Když už ale míjíme 28. billboard na kdeco, začínám si uvědomovat, jak moc je nám ta reklama podsouvána a kde všude na nás číhá. Počítejte se mnou - v každé stanici pak lavička s reklamní plochou, v každé druhé stanici prosklená budka se svítící reklamní plochou atd.

Nevadí, vystupuji z trolejbusu a přes klidovou pěší zónu se vydávám směrem do historického jádra Plzně - na náměstí. Než však ujdu oněch 600 m, jsem minimálně sedmkrát zastaven a dotazován na nejrůznější nesmysly. Za tu dobu jsem mohl mít dva výhodné tarify na mobil, jedno důchodové připojištění, životní pojistku, výhodně elektřinu i plyn a podpořit zakoupením jakéhosi přívěsku x postižených dětí či zubožených psů. Ne, děkuji, všechno mám a nic nechci. To jsem zopakoval snad patnáctkrát a docela už mě to obtěžovalo. Za svůj malý úspěch považuji nejen to, že jsem pěší zónou prošel bez dalších závazků, ale hlavně to, že se mi podařilo úspěšně minout i dva agenty průzkumu veřejného mínění, aniž bych jim musel sdělovat kdy vstávám, čím si čistím zuby a která politická strana je mou nejoblíbenější.

Konečně se dostávám na náměstí. To je nádhera, kašny chrlí vodu a už to vypadá, že nejhorší mám za sebou. Sedím na lavičce, pokukuji po kolemjdoucích, naslouchám dechu města, když najednou chrliče vody přehluší tlampač z bilboardové dodávky, která krouží historickým jádrem. V Tescu mají slevu na lyže, zimní bundy i čepice, ale hlavně chlazené kuře za pouhých 39,- Kč! Ne, nechci a opět zuřím!!! Co jsem komu udělal a jak je možné, že hluk, smrad z výfuku a reklamní štěky mě opět dohnaly a ruší? Nechci, nechci, nechci a běžím odtud pryč do parku Křižíkových sadů. Uléhám na pěstěný trávník a koukám jen tak do nebe. To je balzám, slunce svítí, po modré obloze sem tam plynou mráčky, když pohodu na nebi zprava doleva protíná sportovní letadlo vlekoucí za sebou transparent: „Mountfield vám dá 7 let záruky“.

Opět mizím kolem historických domů, překrytých obrovskou plachtou s reklamou na luxusní automobil, kolem reklamních panelů, lákajících do herny a kolem obrovské plazmové obrazovky přímo naproti památníku padlým americkým vojákům. Naskakuji do počmáraného trolejbusu s okny přelepenými reklamní folií. Mou pozornost upoutal na podlaze se povalující letáček na vitamíny pro zklidnění a relax.

Přijedu domů a sahám po mobilu. Pět zmeškaných hovorů! Vytáčím první zmeškané číslo. Na druhém konci telefonu se ozývá neodbytná operátorka nejmenované cestovní kanceláře, která mi oznamuje, že jsem vyhrál výhodnou dovolenou a gratuluje mi k úspěchu. Dostávám hysterický záchvat a mlátím telefonem o stůl. Začínám vážně pochybovat o tom, že žiji ve vyspělé svobodné zemi, kde soukromí a základní práva svobodného rozhodování daňového poplatníka jsou nedotknutelná.

Nevím ani proč, ale zapínám televizi. Hurá, zrovna běží můj oblíbený film. Začínám se zklidňovat, ovšem jen do doby, než tradičně v tom nejzajímavějším děj protne reklama na Prostenal, hypotéku od Komerčky, šampon pro plešaté, zubní pastu a hrubou mouku z Lidlu!!!

Končím, vypínám televizi i mobil a jdu spát. Číst si nebudu, to by bylo stejné a pokusím se raději vyspat. Otočím se k oknu. Venku už se stmívá a snad už bude klid. Jak hluboce jsem se však mýlil. Nad Plzní nám téměř každý den nově hyzdí hvězdnou oblohu sem tam létající halogenový laser. Láká omladinu na diskotéku a světelný sloupec je vidět až 20 km od Plzně. Já ho vidím dokonce i přes zatažené žaluzie. Opět kmitá jako metronom zprava doleva a přes dírky od žaluzií ruší můj vysněný noční klid.

Usínám vyčerpáním, abych pokud možno ráno vstal odpočatý a svěží do nového dne, pracovního týdne plného reklam, podprahových upoutávek a psychologického teroru, kterému se snažím nepodléhat.

Vstávám do nového dne, přičemž první, co v kuchyni udělám je, že si zobnu vitamín pro lepší imunitu a svěží mysl. U ranní hygieny přemýšlím, jaká že ta zubní pasta je nejlepší a kam letos vlastně pojedeme na dovolenou. Ve finále mě napadá, že je třeba posekat trávu a že ta sekačka se sedmiletou zárukou by nebyla k zahození. No a pak už vše běží jako po drátku. Srovnávání účtů za telefon, složenka za plyn, zdražená elektřina a další a další, rádoby běžné, problémy.

Je radost žít v tomto státě, bydlet v tomto městě a pracovat v této společnosti. Reklama je všude kolem nás a neustále nás obtěžuje a nutí se jí zabývat i kdybychom tisíckrát nechtěli. Možná se s tím musíme smířit a přijde nám to běžné. Možná rádi pročítáte stohy reklamních letáků a jste rádi, když Vám v televizi napoví, co je levnější či zdravé, ale na druhou stranu Vás to všechno stojí čas a čas jsou přece peníze:-). A Váš čas jsou dokonce Vaše peníze.

Přičemž už samotná reklama je neuvěřitelný byznys a nákladná věc. Dodnes jsem nepochopil, jak mohu něco prodávat za nižší cenu než konkurence a ještě zaplatit tak obrovskou a masivní reklamu? Jak potom můžete věřit tomu, že všechny ty společnosti a prodejci to s Vámi a Vaší peněženkou myslí dobře, když hlavně oni potřebují vydělat a poplatit všechny ty náklady investované do reklamy?

Možná jsem konzervativní typ a stará škola, ale stále razím teorii, že dobře odvedená práce a kvalitní výrobek či seriózní nabídka postavená na cti, férovém jednání a ověřené kvalitě se prodává sama i bez reklamy.

Tak proč je nám stále podsouváno, že bez reklamy to nejde?

Karel Makoň